Jsou dny, kdy mám pocit, že nevím vůbec nic.
Nevím, co mám dělat. Nevím, kam jít. Nevím, jaký krok udělat, aby byl správný.
Jako bych stála na místě, zatímco všechno kolem mě se hýbe dál. A já jen zůstávám.
Bezmoc není hlasitá.
Je tichá. Těžká. Lepí se na myšlenky a zpomaluje všechno, co se snažím udělat.
I obyčejné věci najednou vypadají složitě. Rozhodnutí, která byla dřív samozřejmá, jsou najednou nemožná.
A s tím přichází i něco dalšího.
Strach.
Strach z toho, že když něco udělám, bude to špatně. Strach z toho, že když něco řeknu, budu odsouzená.
Strach z toho, že když se otevřu, někdo to použije proti mně.
A tak radši mlčím.
Držím to v sobě. Přemýšlím, komu bych mohla věřit – a pokaždé dojdu ke stejnému závěru.
Že možná nikomu. Protože co když se zase spletu?
Tenhle pocit je horší než samota.
Protože i když kolem mě lidé jsou, já nevím, ke komu se obrátit. Nevím, kdo by mě vyslechl bez toho,
aby mě hned hodnotil. Bez toho, aby řekl, že přeháním. Že to není tak vážné.
Ale pro mě to vážné je.
Každý den s tím vstávám. Každý den s tím usínám. Ten pocit, že jsem ztracená ve vlastním životě.
Že nevím, kudy dál.
Naděje v takových chvílích nevypadá jako něco velkého.
Je malá. Skoro neviditelná. Někdy je to jen myšlenka, že možná zítra bude o trochu snazší vstát.
Nebo že tenhle pocit nebude trvat věčně.
Ale i to stačí.
I když se bojím. I když nevím, co bude dál. I když mám pocit, že nemám kontrolu nad ničím.
Pořád tu jsem.
A možná právě to je začátek.
Ne odpovědi. Ne jistoty. Ale malého kroku.
Učím se přijmout, že nemusím mít všechno vyřešené. Že je v pořádku nevědět.
Že je v pořádku hledat.
A hlavně – že i když se bojím lidí, neznamená to, že všichni ublíží.
Možná někde existuje někdo, kdo nebude soudit. Kdo jen vyslechne.
A možná ten někdo přijde ve chvíli, kdy to budu nejvíc potřebovat.
Do té doby se snažím vydržet.
Den po dni.
I s tím strachem. I s tou bezmocí.
Protože i když teď nevidím cestu, neznamená to, že neexistuje. Jen ji zatím nevidím.
